Už před nějakou dobou jsem se rozhodl, že přišel čas začít bilancovat můj život. Na začátku - někdy před 15 roky - to byla práce na sestavování rodokmenu. Od té doby si tím krátím chvíli, ale není to jenom zábava. Každý, kdo chce hodnotit svůj vlastní život, by měl nejdříve vědět co nejvíc o svých kořenech a předcích. Přitom se totiž někdy může dozvědět trochu víc o tom kde a jak žili, čím se živili, případně co po nich mohl zdědit ve svém genetickém fondu. Často se přitom musí trochu zapojit i fantazie, aby se starším holým archivním zápisům z matrik a jiných starých knih dodaly živější obrysy. Navíc to možná ocení někdy v budoucnu i někteří naši potomci.                                                                                                                                                 😉

     V současné době je mým nejstarším známým předkem v přímé otcovské linii Prokop Beran, narozený odhadem někdy před rokem 1520, sedlák a mlynář v Dolní Dobrouči a rychtář v Černovíru na Tiché Orlici. O vitalitě rychtáře Prokopa svědčí, že odchoval na tu dobu neobvykle početné potomstvo. Když v roce 1583 zemřel a rychtu převzal jeho nejstarší syn Václav, musel se podle kupní smlouvy vyrovnávat se šesti svými dospělými bratry a dvěma  sestrami !

     Rodokmen mám zpracován ve dvou částech formou fotoknih. Pro ty, koho by to zajímalo, jsou obě fotoknihy dostupné také on-line:

                            Rodokmen 1. část                              Rodokmen 2. část

      Při pátrání po nejstarších kořenech rodu v předmatričním období jsem byl odkázán pouze na tzv. gruntovnice (knihy pozemkových smluv) a jiné archivní záznamy, jako jsou třeba svatební smlouvy. Dalším zdrojem byl také urbář lanškrounsko-lanšperského panství z roku 1568, tam ale nejsou údaje o rodinných příslušnících, pouze o majiteli statku. 

   Tady vstoupil do rodokmenového bádání nový nástroj - testy DNA. Ve výše uvedeném zjednodušeném rodovém grafu je jedno slabé místo. Pro to, že Prokopův syn Jan (narozený asi 1560 v Dolní Dobrouči) byl otcem Ondřeje Berana (rychtáře v Dlouhé Třebové, narozeného asi 1608) nejsou žádné archivní podklady, pouze neurčité indicie. Bez možnosti dalšího ověření by to tedy byla jenom hypotéza. Genetická genealogie se tady ukázala jako nedocenitelný pomocník. Pomohl konkrétně test DNA otcovského chromosomu Y, který se předává pouze z otce na syna, a mutuje přitom s velice nízkou frekvencí přibližně jednou za 100 roků. Nejpřesnější verzi tohoto testu Big-Y si mimo mně nechali provést další dva potomci z bohatě rozvětveného stromu dlouhotřebovského rychtáře Ondřeje Berana a potomek ze sedláckého Beranova rodu ze Lhotky u České Třebové.  Všem nám vyšla stejná koncová haploskupina (R1b-FT251795) s nejbližším společným předkem žijícím v 16. století, čemuž vyhovuje právě černovírský rychtář Prokop Beran. 

Od Ondřeje Berana - rychtáře v Dlouhé Třebové - k mému dědovi Josefovi Beranovi ve Výprachticích

     Synové Prokopova vnuka Ondřeje Berana - Václav a Jan - pak přenesli náš rod do Horních Heřmanic pod  Bukovou horu na česko/moravsko/slezské zemské hranici. Tam Václav koupil v roce 1661 velkou erbovní rychtu, kterou vypálili Švédové za třicetileté války, a Jan - můj přímý předek - se tam oženil s Kateřinou Dařílkovou.  Začátky na vypálené rychtě a jejích rozsáhlých zpustlých pozemcích musely být krušné. Václav ani jeho potomci až po pravnuka Jana se na rychtě zpravidla nedožívali vysokého stáří, umírali vesměs ve věku 40-50 roků. Vdovy po nich se znovu vdávaly, a teprve když nejstarší syn dosáhl plnoletosti a oženil se, vracelo se rychtářství znovu do Beranových rukou. Světlou výjimkou byl Václavův vnuk Pavel Beran, sedlák na statku v Horních Heřmanicích čp.52. Na tomto statku je v matrice zaznamenáno jeho úmrtí v roce 1777, kde je uvedeno, že se dožil stáří 100 roků !  Zplodil se svou jedinou ženou Annou Hejlovou z Čenkovic celkem 13 dětí  a postaral se tak spolu s ostatními Václavovými potomky o to, že Beranův rodový strom v Horních Heřmanicích byl velice košatý.

                                                                                😂

     Podobně byly zřejmě odděleny od hornoheřmanické rychty pozemky pro další Václavovy potomky, viz třeba Beranovy statky čp.53 a čp.17. Byly to statky tak velké, že později docházelo k jejich dalšímu dělení. Jak rozsáhlé byly původně pozemky hornoheřmanické erbovní rychty je vidět z toho, že v roce 1790 byla jejich část na pustinách rozdělena na familiantské podíly, a vznikla na nich celá nová vesnice (nynější Rýdrovice) pojmenovaná podle tehdejšího správce lanškrounského panství Františka Josefa Riedra.

     V liniii potomků po Václavově bratrovi Janovi byl prvním sedlákem teprve jeho vnuk Václav Beran, který se přiženil na veliký Marešův statek, který později dostal v Horních Heřmanicích čp.97. Z tohoto Beranova heřmanického statku také pochází naše výprachtická rodová větev. Statek v Heřmanicích totiž někdy po roce 1776 zdědil nejstarší syn Jana Berana (přezdívka "Venclíček", pravděpodobně po otci Václavovi) a Anny Duškové - Josef. Jeho mladší bratři, Antonín a František, měli velké štěstí, že na lanškrounském lichtensteinském panství právě probíhala hlavní vlna tzv. "raabizace", pozemkové reformy podle poradce císařovny Marie Teresie - Františka Antonína Raaba.  Stejně jako vznikla na pozemcích hornoheřmanické rychty výše zmíněná nová vesnice Rýdrovice (podle tehdejšího správce lanškrounského panství Františka Josefa Riedra) byl na familiantské podíly do rodinného pronájmu v roce 1789 rozparcelován vrchnostenský dvůr ve Výprachticích. Nová vesnice dostala jméno Koburk podle habsburského polního maršála Bedřicha Josiáše prince Koburského. Oba bratři, Antonín i František, dostali v Koburku svoje familiantské podíly.  Antonínův vnuk - můj děda Josef -  se svojí první ženou Marií Katzerovou se usadili ve Výprachticích. Pro svoji druhou rodinu s Marií Žalmanovou pak koupil děda v roce 1889 bývalou výprachtickou Mlejnkovu rychtu se zbytkem jejích původních pozemků. Celá rodokmenová trasa od dlouhotřebovského rychtáře Ondřeje Berana po mého dědu Josefa je pro názornost uvedena na následujícím zjednodušeném rodovém diagramu. 

      S mým dědou Josefem se tak dostáváme do doby, na kterou už v rodině kolovaly v ústním podání některé vzpomínky a historky, a na půdě mého rodného domu ve Výprachticích bylo ve staré dřevěné truhle pár zažloutlých dopisů a fotografií, včetně jeho podobenky. 

Výprachtická koncovka našeho rodu podle "archivu" ze staré truhly

     Já sám jsem se s dědečkem Josefem minul, nikdy jsem ho neviděl. Narodil jsem se v roce 1938, on zemřel už skoro 6 roků předtím.  O to větší cenu pro mně má jeho sváteční podobenka, kterou si nechal udělat u fotografa v Lanškrouně:

     Děda měl z prvního manželství s Marií Katzerovou celkem 8 dětí, z nichž se dožily dospělosti jenom čtyři. Poslední dítě - dcera Marie - se jim narodila v roce 1888, ale matka i dítě krátce po porodu obě zemřely. Všechny 4 přeživší děti se velice brzy dědovi rozprchly po světě, jakmile dospěly. Nejstarší syn Josef se vyučil ve Vídni hokynářem a brzy za ním následoval i jeho mladší bratr Rudolf. Ten se vyučil jako řezník a uzenář. Oba bratři se ve Vídni usadili, Rudolf tam vyženil uzenářský obchod se specializací na pražskou šunku. Dcera Anna se v roce 1902 vdala za ševce Antonína Němce z Horek u Litomyšle a ještě tentýž rok spolu emigrovali do Cedar Rapids ve státě Iowa v USA.  Její mladší sestra Albína se nikdy nevdala, dlouhou dobu bydlela u Anny a Antonína Němcových v Cedar Rapids. Tu jedinou si pamatuji, protože se po druhé světové válce vrátila z USA a na sklonku života bydlela u mojí tety Šípkové z maminčiny strany v Praze - Holešovicích. Fotografie v následující obrázkové galerii jsou, až na fotografii Rudolfova vídeňského uzenářství, od Beverly Nemec provdané Peeler  - vnučky tety Anny.

     Se svou první rodinou bydlel děda Josef v chalupě ve Výprachticích čp.214, kterou koupili s manželkou Marií rozenou Katzerou v roce1873 brzy po svatbě. Děda tady živil rodinu hlavně jako řezník a šenkýř, možná k tomu měl kousek pole nebo nějakou větší zahradu. Chalupa tam už dnes nestojí, na jejím místě je správní budova místního zemědělského družstva Agrospol. Mám ale její fotografii a také obrázek z výprachtické kroniky, který nakreslil místní kronikář pan Skalický vulgo "Martinů" v roce 1954, stejně jako obrázky všech ostatních výprachtických chalup i s historií jejich majitelů podle pozemkových knih:

     Brzy potom co zemřela jeho první manželka ( nejmenšímu z jejich dětí Rudolfovi byly teprve dva roky ! ) oženil se děda podruhé. Vzal si Marii Žalmanovou ze sousedního výprachtického statku čp.30. Tady zbystřete pozornost, protože to byla moje vlastní babička a pocházela z rodu erbovních výprachtických rychtářů Mlejnků (zase ti rychtáři !) a její maminka byla Pavlína, rozená Mlejnková. Děda svoji chalupu prodal a pro novu rodinu koupil starou výprachtickou rychtu čp.1 se zbytkem asi 5 ha z jejích původně velkých pozemků. Zlí "jazykové" tvrdili, že bývalí rychtáři Mlejnkové (rychtářství bylo zrušeno jako jedno z mála opatření po vídeňské revoluci v roce 1848) pozemky propili a prohráli v kartách. Moje bába Marie se tady ale opravdu cítila jako rychtářka ! Stará rychta zasazená do středu obce mezi novou školou, kostelem, starou školou, Baškovým hostincem s vinárnou a druhou hospodou vypadá na dobové kolorované pohlednici opravdu pěkně. Na samotné rychtě byl původně také šenk.  Ta druhá hospoda tenkrát patřila mému prastrýci Tobiášovi Prokopcovi z maminčiny strany z Orliček, který k ní pak přistavěl taneční sál. Tobiáš za 1.sv. války v roce 1916 zemřel bez potomků a hospodu převzal jeho bratr Adolf Prokopec - můj děda z maminčiny strany. Když děda Adolf v roce 1924 zemřel, odkázal hospodu svému nevlastnímu synovi Josefovi Blažkovi. Donedávna Blažkova hospoda i s tanečním sálem nese dnes název Restaurace u Jana podle sochy sv. Jana Nepomuckého, která před ní stojí.

  Na potomky dědy Josefa z jeho prvního manželství se u nás doma moc často nevzpomínalo. Jenom v té truhle na půdě byly dva pohledy od Anny a Antonína Němcových a jeden od tety Albíny z doby před 2. světovou válkou z Cedar Rapids z Ameriky, ze státu s těžko vyslovitelným jménem Iowa. Až do doby než jsem začal dělat rodokmen a než se mi podařilo navázat kontakt s vnučkou Anny a Antonína v USA jsem si myslel, že teta Anna se strýčkem Antonínem nebyli ve své původní vlasti vůbec na návštěvě. Teprve od jejich vnučky Beverly Peeler, která žije v Dawsonu ve státě Georgia, jsem získal fotografie z alba její babičky a mojí tety Anny. Ukázalo se, že Anna s Antonínem na  návštěvě ve Výprachticích byli. Psal se rok 1932, v Praze se konal  IX. všesokolský slet, a oni se přijeli podívat. Na výprachtické rychtě mezitím už hospodařil poslední potomek dědy Josefa, jeho nejmladší syn a můj otec Jan Beran. Fotografie pořizovali vlastním aparátem strýček a teta a nejcennější na nich je, že je tam můj dědeček Josef Beran, který zhruba 2 měsíce potom zemřel.  

     Anna s Antonínem měli jedináčka - syna Godfreye. V době emigrace byla už Anna těhotná a Godfrey se narodil v Cedar Rapids krátce po příjezdu na Vánoce roku 1902. Antonín Němec měl v Americe zázemí - emigrovali tam už předtím jeho starší bratr Josef a sestry Antonie a Marie. Antonín se s rodinou v Cedar Rapids usadil a živilo jej jeho řemeslo, vlastnil ševcovskou dílnu s obuvnickým obchodem. V následující fotogalerii je snímek lodi Kaiser Wilhelm, na které do Ameriky připluli, a pár rodinných fotografií. Jejich syn Godfrey Nemec byl podplukovníkem US Army a po druhé světové válce sloužil v Tokiu v tichomořském štábu generála McArthura jako poštovní náčelník. Měl jedinou dceru Beverly narozenou v roce 1938, se kterou jsem v kontaktu a od které mám hodně rodinných fotografií.

     Fotografií staré výprachtické rychty z roku 1925 se ještě jednou vracím do doby, kdy děda s babičkou už odešli na vejminek. Narodilo se jim tam sice celkem 5 dětí  (z nich dvě dcery, Marie a Pavlína, jsou na fotografiích pořízených v roce 1932 při návštěvě z Ameriky) ale syn Jaroslav zemřel jako kojenec a další syn Václav padl v posledním roce 1.sv. války na italské frontě u Tolmina na řece Soče ve věku 21 roků. Takže ze všech 13 dědových dětí nakonec stará rychta zbyla na nejmladšího syna, mého otce Jana, který se narodil v roce 1901 jako poslední dítě dědy Josefa.

        Rod mého druhého dědy Adolfa Prokopce pocházel z Jamného nad Orlicí, do Orliček se přistěhoval jeho otec Tobiáš. Děda Adolf byl ženatý dvakrát. Poprvé s Marií Fišarovou ze Sobkovic, ta ale zemřela brzy po porodu druhého dítěte (dcery Marie - to byla ta pražská teta, provdaná Šípková) v roce 1900. Podruhé se oženil s vdovou Anežkou Blažkovou roz. Procházkovou z Hnátnice. Ta si do manželství přivedla dvě děti, Josefa Blažka (pozdějšího hospodského a řezníka ve Výprachticích) a Marii, tetu z Kyšperka - Letohradu, provdanou Menclovou. Spolu pak měli ještě dvě dcery - mou maminku a její starší sestru Anežku, provdanou také ve Výprachticích za Viléma Žalmana na Haldě. Babička dědu přežila, zemřela za války v roce 1942 u dcery Anežky na Haldě. Odtamtud mám její fotografii s vnoučaty a také mám její portrétní fotografii:                   

     Na dalším obrázku je ta druhá hospoda ve Výprachticích, sousedící s rychtou, o které jsem se už dříve zmínil že ji vlastnili bratři Tobiáš a Adolf Prokopcovi z Orliček. Záměrně uvádím její malovaný obrázek z výprachtické kroniky od kronikáře pana Skalického - Martinů, protože je tam popsán kus její historie, tak jak je doložená v pozemkových knihách. Pan Skalický nezapomněl barvitě popsat ani to, že oba bratři byli daleko široko vyhlášení lidoví léčitelé, kterým se říkalo "kozáci". S tím já se všude chlubím, jakého jsem měl druhého dědečka. Je tam taky zmínka, že kozáci trhali i zuby. Nepoznali ale vždycky, který je ten bolavý. Říkalo se doma, že mému tátovi (svému nastávajícímu zeti) vytrhl zub sice pěkně, ale nebyl to ten správný.  😁   Bolavý zub tam zůstal.                                                                                                                                                                     Do Výprachtic totiž chodily dědovi vypomáhat na sál při tanečních zábavách jeho dvě dcery, Anežka a Boženka z Orliček. Přitom si obě samozřejmě našly ve Výprachticích svoje vyvolené. 😉   Svatba mého tatínka s Boženkou se konala ve Výprachticích 17. dubna 1923. Je mi moc líto, že z jejich svatby jsem nikdy neviděl žádnou fotografii. Ještě víc mě mrzí, že nemám ani fotku svého druhého dědy - kozáka Adolfa Prokopce, který rok po té svatbě zemřel.                😢

     Na další fotografii je svatba strýce Josefa Blažka s Františkou Reslerovou, která se konala dva měsíce potom. Na fotografii je mimo jiné také bratr nevěsty František Resler, katolický kněz a děkan v Hradci Králové ( v první řadě čtvrtý zleva) postižený později v roce 1956 v rámci politických procesů totalitního komunistického režimu - jeho přiběh a životopis je podrobně uveden zde.

Přicházím na scénu a posiluji Beranův klan v bouřlivé době - začíná můj život jako na pouťové horské dráze    

     Když jsem se v červnu 1938 narodil, bylo mým bratrům Janovi a Oldovi skoro 15 a 12 roků. Oba jsou už na fotografiích s tetou a strýčkem z Ameriky v roce 1932. Stará rychta už nestála, táta ji v roce 1935 zboural, protože kamenné zdi natahovaly vlhkost a i jinak byla náročná na údržbu, hlavně její došková střecha. Postavil místo ní stavení z cihel, jejichž velkovýroba se rozjela v Jablonném n.Orl. a v Lanškrouně. Ze staré rychty zůstala jen stodola a pár kůlen okolo dvora. Jen pro chlév pro dobytek zůstalo místo v novém stavení, aby kravičkám bylo v zimě teplo. Takhle novou rychtu zvěčnil místní kronikář v roce 1950:

     Když mi byly 3 měsíce, obsadil Hitler po Mnichovské dohodě české Sudety a z nás se stali ze dne na den občané Sudetské župy v jeho III. Velkoněmecké říši. Do záboru byly zahrnuty i Výprachtice a některé další vesnice, přestože byly čistě české. Bylo to údajně kvůli zachování celistvosti území župy, protože Bystřec, Výprachtice, Dolní a Horní Heřmanice a ještě možná některé další obce (třeba Horní a Dolní Čermná) tvořily jakýsi český "můstek" mezi orlickohorskými a hřebečskými Sudetami. Následující vzácná fotografie celé naší rodiny byla pořízena někdy v zimě 1938/1939 před velkou dřevěnou garáží pro linkové autobusy, kterou už stačili Němci postavit na severní straně dvora rychty na základech po zbořených chlévech. Odleva je na fotografii moje babička "rychtářka", vdova po dědovi Josefovi, a vedle ní drží teta Pavlína (provdaná Poláková) jakési mimino - tak to už jsem nejspíš já na své první fotografii.                                                                                        😘

     V březnu roku 1939 obsadil Hitler i zbytek Československé republiky, vznikl z ní protektorát Čechy a Morava (Böhmen und Möhren) a už v září tohoto roku, když mi byl rok, začala druhá světová válka. Moji bratři za války chodili na Obchodní akademii v Chocni - Jenda na čtyřletou a Olda na dvouletou. Aby to měli do školy blíž a nemuseli přitom jezdit přes hranice, bydleli u tety Pavlíny Polákové v České Třebové, kde byl strýc Polák zaměstnán na železnici. První moje určitější vzpomínky na válečnou dobu se vynořují až v jejím posledním roce, kdy jsem začal chodit do 1. třídy obecné školy,  do které jsem měl  hodně  blízko  -  stačilo  přeběhnout  silnici.                                                                                     😁                                                                       Jsou to třeba vzpomínky na našeho psa. Rinu dostal bratr Olda od projíždějícího cirkusu, kde ji už nepotřebovali. Byla bílý vlčák (albín) a měla cirkusový výcvik. Dlouho u nás nebyla - Němci zkoušeli ke konci války psy jako živou protitankovou zbraň - dnes bychom řekli živé pozemní drony. Svedli všechny psy z vesnice na hřiště a zkoušeli, který se nebojí střelby. Rina s cirkusovým výcvikem byla mezi prvními odvedenými 😒  Já jsem měl pejsky taky rád, tady jsem na fotce s Baškovým Rekem ze sousedství.

     Ke konci války se objevila spousta běženců. Jednak to byly zajatecké transporty, jednak prchalo německé obyvatelstvo z Pruska, které už bylo zčásti obsazené Rudou armádou. Také z koncentračních táborů, které už byly osvobozeny, se vraceli do svých domovů jejich bývalí vězni. Takhle se ve Výprachticích zastavila třeba velká skupina Rumunů, protože čekali na jarní oteplení a uklidnění poválečných zmatků, aby mohli snadněji pokračovat v cestě domů. Byli ubytováni v místní škole, takže si pamatuji, jak jsme se s paní učitelkou Chaloupkovou scházeli a učili po chalupách. S rumunskými dětmi jsme my výprachťáci docela kamarádili, na následujícím obrázku jsme s nimi, v první řadě zleva Věra Elgnerová (dcera řídícího učitele obecné školy) já a moje sestřenice Milena Blažková. Taky si pamatuji, že ten rok byla hodně tuhá zima, v horní části vesnice byly okolo silnice sněhové bariéry 2 až 3 metry vysoké. 

     Němci ale prohrávali válku rychle a východní fronta se k nám kvapem blížila. Nestačili vůbec použít obranné zátarasy v centru naší obce, jako je třeba ten na obrázku v galerii nahoře. Posloužil  dobře  jako  vyhlídková  terasa  pro nás kluky při čekání na osvoboditele a jejich vítání.                                                                                   😁                                                                                      I zákopy na vyvýšených místech kolem hlavní křižovatky u školy a u našeho stavení zůstaly nepoužity. V jednom z nich (viz obrázková galerie dole) se nechal vyfotit výprachtický kronikář pan Skalický - Martinů, když bylo po všem. Už den před přechodem fronty přes naši vesnici bylo od východu slyšet temné dunění, podobné vzdálené bouřce. Protože náš dům stál přímo u té frekventované křižovatky, poslali mě rodiče přespat ke známým, kteří měli statek v klidném místě mimo střed obce. Udělali dobře, protože v noci vesnicí projížděly kolony prchajících Němců, kteří po sobě zanechávali poškozenou techniku, kterou případně zapalovali. Pro nás kluky nechali jako dárek nepoškozený tank, který shodili ze silnice do potoka jenom proto, že jim došlo palivo, takže ani nebylo čím ho zapálit. Teprve nedávno jsem zjistil, že to byl stíhač tanků Hetzer  -  Jagdpanzer 38(t),  postavený  na  podvozku  předválečného  československého  tanku  LT 38, popsaný podrobněji zde: Stíhač tanků - Hetzer.  Pro nás byla hra s takovým tankem největší zábava: jeden seděl na laufu, a druhý uvnitř točil kolečkama a vozil ho. V potoce pod tankem se navíc našly rozbušky k dělostřeleckým granátům, a to byl velký poklad. Jsem rád, že jsem tenkrát nepřišel o prsty na rukou a že mi zůstaly obě zdravé oči !

     Jako pomsta za válečné zločiny a utrpení způsobené Němci českému obyvatelstvu se konalo 17. května 1945 na lanškrounském náměstí hodně živelné zúčtování s místními Němci. Zprávu, tendenčně zkreslenou čerstvými poválečnými emocemi, o tom sepsal velitel oddílu z partyzánské brigády Václavík v Těchoníně, Josef Hýbl - Brodecký:

     Soudu předsedal Josef Hrabáček, mlynář z Výprachtic, skutečný velitel partyzánského odboje ve východních Čechách a na severní Moravě z posledních dvou roků války, kterého Němci nedokázali dopadnout. Jeho krátký životopis je zde , jinak vřele doporučuji přečíst si o něm knížky od Emila Trojana Tak přísahali... a Václava Horyny Tesáno do kamene. V době soudu už byl předsedou prvního poválečného Okresního národního výboru (ONV) v Lanškrouně. Počet popravených lanškrounských Němců se podle různých zdrojů liší, ale pohyboval se mezi 20 až 27. Více informací je  tady .  Už jako předseda prvního poválečného ONV v Lanškrouně předal Josef Hrabáček koncem roku 1945 prezidentovi Benešovi na Pražském hradě zlatý (12,5 kg) a stříbrný (200 kg) poklad jako dar města Lanškrouna Československé republice.                                 Jízda jako na horské dráze ale pokračovala dál 🤣 Sotva se podařilo odvrátit hrozbu jedné světové totality, už tady byla druhá. Jedna z vítězných velmocí - Sovětský Svaz se svým velkým vůdcem Stalinem v čele - se rozhodla využít výsledků války pro rozšíření svého imperia do světa.  V poraženém Německu to měli jednoduché. V sovětské okupační zřídili režim, do jehož čela prostě dosadili tamnější komunistickou stranu. Celý tento proces je podrobně popsán zde.          U nás jsme si mezitím tři roky užívali pocitu, že náš stát je zase svobodný a demokratický. Církev, škola i spolky jako třeba TJ Sokol nebo Orel zase fungovaly jako před válkou. Jen komunistická strana (KSČ) hodně posílila a prvním předsedou tzv. revolučního Národního výboru ve Výprachticích po volbách v roce 1945 byl komunista Josef Mlejnek, potomek výprachtických rychtářů. Místní farář pan Josef Mareš na fotce v následující fotogalerii celebroval v roce 1947 na návsi ostatky sv. Vojtěcha při příležitosti 950. výročí světcova úmrtí a pouti ostatků republikou. Sokolové ve stejném roce pořádali svoje tělocvičné slavnosti jako dříve a ještě krátce po roce 1948 se lidé scházeli po mši svaté na návsi nebo slavili Den svobody - výročí založení nezávislého Československa.                                                                                

      To všechno ale skončilo po roce 1948, kdy jsme sami v demokratických volbách ukázali cestu k vládě komunistické straně s Klementem Gottwaldem v čele. Pravděpodobně tady sehrál svou roli také poválečný pocit vděčnosti našim osvoboditelům ze Sovětského svazu. Brzy přišly první politické procesy, ve kterých padaly i hrdelní tresty pro "třídní nepřátele". Mezi prvními koho semlelo toto soukolí byl i výprachtický mlynář, partyzán a poválečný předseda ONV v Lanškrouně. Jenom proto, že byl národní socialista a že měl pravděpodobně nějaké kompromitující informace o kolaboraci na některé prominenty komunistického režimu z doby svého protinacistického odboje. Rok zatčení zase unikal, ale v roce 1950 byl uvězněn a odsouzen. Dostal "natvrdo" 22 roků, provazu unikl jenom proto, že byl dvojnásobným nositelem vyznamenání Československého válečného kříže - jednou z roku 1938 jako legionář v čs. legiích v Itálii z 1. sv. války, podruhé z roku 1945 za protinacistický odboj. Rozsudek byl údajně zdůvodněn "velezradou a vyzvědačstvím"  🤢   Odseděl si z toho 16 roků a vrátil do Výprachtic v roce 1966 s podlomeným zdravím po práci v uranových dolech. Pamatuji si ho, jak dělal po návratu z vězení s mým tatínkem nočního hlídače v kravíně výprachtického JZD. Seděl u nás doma u pilinových kamínek a čekal, než se táta vypraví. Na hlídání měli ještě pomocníka, erárního psa - německého ovčáka. Až teprve v roce 1961 došla také řada na "třídního nepřítele" pana Josefa Mareše, výprachtického faráře, který údajně kritizoval režim ve svých kázáních.   😂                                                           

   Vedle znárodnění podniků a vyvlastnění živnostníků byla největším zásahem do života vesnice násilná kolektivizace, která byla zaměřená proti velkým sedlákům. Ti menší a střední rolníci se už předtím sami sdružovali do tzv. strojních družstev a kupovali si společně zemědělské stroje. Tak se hned po válce domluvil můj táta s Josefem Křivohlávkem z čp.403 a Františkem Marešem čp.183, jejichž větší pozemky s těmi našimi sousedily. Společně si koupili žací samovázací stroj a mlátičku na obilí. Od Franty Mareše si půjčovali jeho starý setrvačníkový jednoválcový traktor značky Deutsch do samovazu. Setrvačníkem od traktoru se přes transmisi (dlouhý kožený řemen) poháněla i mlátička. To všechno pak museli odevzdat do JZD. Daleko víc postihla kolektivizace velké sedláky, kteří také přišli o své stroje a hodně dobytka. Hlavně ale o koně, na kterých si většinou zakládali, někteří na nich i jezdili. Často kladli kolektivizaci odpor a skončili ve vězení. Vžilo se pro ně označení ruským slovíčkem kulak (kulak = pěst) a takovým typickým výprachtickým kulakem byl Jožka Chaloupků. Jeho zápas s režimem proti kolektivizaci a za udržení svého statku je zachycen dobře i v obecní kronice panem Skalickým - Martinů. Autentické zápisy ze schůzí výprachtického JZD o jednání s kulakem Jožkou Chaloupkem  si můžete přečíst zde. Podle těchto zápisů kulak Josef Chaloupka ze statku čp.130 svůj dlouholetý zápas s místním JZD v roce 1963 vyhrál a byl z JZD propuštěn. Jako polehčující okolnost mu při rozhodování posloužilo, že byli s manželkou za války nacisty vězněni v koncentračních táborech, on v Terezíně a ona v Oranienburgu. Také už nový režim polevoval ve své ostražitosti, protože se pomalu schylovalo k Pražskému jaru v roce 1968. Nedlouho po svém "vítězném" zápase s kolektivizací Josef Chaloupka v roce 1967 zemřel, bylo mu jenom něco kolem 50 roků. Podepsaly se na tom určitě oba  totalitní režimy. Dočkal se alespoň toho, že jeho rakev vezl na hřbitov pár koní, které on tolik miloval.                                                                                                                            😢

    Vrátím se teď ale zase k naší rodině. Nástup nové totality jí nijak neublížil, protože byla levicově orientovaná. Rodiče stálo hodně úsilí, aby na svých 5 hektarech pole naši rodinu uživili. Takže tatínek se pragmaticky řídil heslem proletariátu, že "nemůže ztratit nic než své okovy", a do JZD dobrovolně vstoupil. Mých bratrů se už kolektivizace přímo nedotkla, oba se brzy oženili a využili pro volbu povolání svého vzdělání na Obchodní akademii.              Můj bratr přišel v posledním roce války snad také do styku s místními partyzány pod vedením mlynáře Josefa Hrabáčka, který byl prvním poválečným předsedou Okresního národního výboru v Lanškrouně. Soudím tak podle toho, že se skrýval před gestapem v domku rodičů své nastávající Blaženy Kuběnkové. Někdy na podzim 1944 mně totiž maminka poslala ke Kuběnkovým, abych mu tam něco donesl. Když mě pustili dovnitř, odstavili skříň, a z výklenku za ní se vynořil Jenda. Tak nevím, co si o tom mám myslet, protože brzy potom se narodilo jejich první dítě - Janička.       🤣                                                 Hned po válce se rodina odstěhovala do domku po odsunutých Němcích do Lanškrouna. Tady se Jenda stal ve svých 22 letech správcem Hospodářského družstva, nákupního a výkupního zemědělského podniku. Po převratu v roce 1948  uplatnil svoje dobré jazykové schopnosti a odešel do Prahy na Ministerstvo zahraničí do diplomatických služeb. Na obrázku dole je na své první diplomatické misi v Ženevě ve Švýcarsku. Na dalších fotkách je jeho manželka Blažena s dětmi Janou, Pavlem a Petrem  v jejich pražském bytě na Smíchově, a také naše maminka na procházce s Janou a Pavlem na dnešním náměstí Kinských, tenkrát na Smíchovském náměstí "u tanku". Nejspíš to byla jediná návštěva v Praze u jejího nejstaršího syna, na jinou si nevzpomínám. On potom v Praze ani moc nebyl, přišly dlouhodobé pracovní pobyty na ambasádách, třeba v Tanzanii nebo v Turecku. Spíše přitom potřeboval někomu svěřit do péče děti, takže třeba Pavel byl u dědy a babičky ve Výprachticích, kde chodil i do školy.

     Druhý bratr Oldřich se také brzy oženil, na svatební fotce jim to, moc slušelo. Už v roce 1950 se jim s Eliškou Osladilovou z Cotkytle narodila první dcera Jaruška a o rok později druhá Eliška. Olda byl velký fanda do motorek a aut, v té době měl Aerovku 662 "Cililink". Na první pěkné fotce v následující fotogalerii jsou v ní zvěčněné obě jeho holky. Na další jsou už  všechny tři jeho děti i s nejmladším Oldou. Olda v té době živil svou rodinu jako prodavač a vedoucí v prodejně spotřebního družstva Jednota, která byla umístěna v našem domě. Bydleli přitom v druhé půlce našeho domu. A jeho dobrým kamarádem "z mokré čtvrti" přitom nebyl nikdo jiný, než kulak Jožka Chaloupků 🤣  Sedávali ještě s dalšími ve skladu vzadu za prodejnou a pamatuju se, že při inventuře se pak řešily nějaké nesrovnalosti. Olda se později po volbách v roce 1956 stal předsedou MNV ve Výprachticích - viz další fotografie v obrázkové galerii. Ještě klika, že po boku měl velkého pomocníka - tajemníka, matrikáře a obecního kronikáře v jedné osobě, pana Skalického - Martinů 😊 Připomínám jenom, že volby tehdy za komunistické totality probíhaly už mnoho let systémem národní fronty (více zde). Pro volby byla připravena jednotná kandidátka pod hlavičkou Národní fronty, ve které měli hlavní a jediné slovo komunisté. Byly tam sice všemožné společenské organizace, ale jakákoliv další politická strana byla vyloučena. Volby spočívaly v hlasování pro jednotnou kandidátku nebo proti ní, takže jejich výsledek byl předem dán. Olda už u své politicko-úřednické kariéry zůstal a pokračoval jako úředník na ONV v Lanškrouně, kam se celá rodina odstěhovala.

      I můj život šel ale dál. 😉 Zatím jsem toho o totalitě moc nevěděl, to se mělo ale změnit už v roce 1953. Po dokončení ZDŠ (Základní devítiletá škola) ve Výprachticích mně totiž nechtěli z JZD uvolnit na další studia, ve kterých mně podporovali moji rodiče. Zachránila mně moje švagrová Eliška, žena bratra Oldy, která za mě vzala závazek členství v JZD. Mezitím se dál konaly tradiční výprachtické poutě, buď na našem pozemku u transformátoru nad školou, nebo na návsi s cirkusovým stanem před naší autobusovou garáží, kterou postavili Němci v roce 1938. Později se poutě přesunuly na školní hřiště pod kostelem. Další fotografie pochází z výprachtického fotoarchivu a jsou na nich zachyceny práce na opravách a asfaltování silnice v obci. Práce se prováděly brigádnicky. Uvádím je proto, že ten větší kluk v kšiltovce na fotografii dole vlevo jsem prý byl já.   Fotografie dole vpravo je ze svatby sestřenice Jarušky Žalmanové na Haldě ve Výprachticích někdy v roce 1952. Vypadá to, že mít dvě družičky mi docela vyhovovalo, ale jim se to zřejmě moc nelíbilo 😂

Na scénu přichází další důležitá osoba - moje  manželka a budoucí pramáti našeho početného potomstva - Jaruška Pouková 

    S pomocí Boží, a hlavně mé švagrové Elišky 😉 mně propustili z JZD a po prázdninách roku 1953 jsem nastoupil na chemickou průmyslovku v Pardubicích. Tam se mi ale nelíbilo na internátu, takže jsem se po měsíci vrátil domů a začal  dojíždět do Lanškrouna na tamnější Gymnázium, které se právě ten rok v rámci nesmyslných kotrmelců ve školství změnilo na Jedenáctiletou střední školu. Základní devítiletou školu přitom zkrátili na osmiletou a končily tak dvě třídy současně - devátá i osmá. Dovedete si určitě představit  nával, ke kterému ten rok na středních školách došlo.  Když jsem jako poslední po měsíci v Pardubicích do třídy přišel, bylo nás tam už 40 ! Volné místo bylo jenom v poslední lavici za holkama, takže tam mně posadili. 🤣 Myslíte, že to byl osud, nebo jen souhra náhod ?                                                                                                                                        V lavici přede mnou totiž seděla moje spolužákyně z výprachtické základky Manča Bukovská, ta druhá byla Jaruška Pouková z Damníkova. Nevím, jestli si dokážete představit patnáctiletého kluka v takové situaci. 😂  Od začátku to přinejmenším rozptylovalo mou pozornost. S Mančou jsme se jako spolužáci a sousedé z Výprachtic dobře znali, ta druhá ale byla úplně jiná a nová. Hlavně jiné úsměvy a jiné vůně, prostě od začátku jsem byl ztracen. O to víc, že pro ni jsem byl dobrý tak akorát na to, abych občas poradil s něčím z chemie. To pak trvalo celé tři roky až do maturity. To už jsem ale věděl, že Jaruška se narodila v Bystrci a Poukova rodina se do Damníkova přestěhovala po válce do domku po odsunutých Němcích. Měla také kmotřičku a tetu Beranovou ve Výprachticích, ke které jezdila na návštěvy, třeba na poutě, takže jsem ji pak vyhlížel i tam. Po maturitě se toho ale hodně změnilo.  😊                                                          

     Přijímačky na vysokou jsem dělal na obor jaderná chemie na Fakultě technické a jaderné fyziky University Karlovy v Břehové ulici v Praze. Brali 10 lidí a já jsem skončil na 11. nepostupovém místě. 😢 Jaderná energetika a její obory ale právě v té době dostala zelenou a kvalifikovaných pracovníků byl stále ještě nedostatek. Takže zakrátko mi přišel dopis, jestli ten obor nechci studovat v Sovětském Svazu, kam už rok předtím byla poslána početná skupina studentů. Bez váhání jsem nabídku přijal a už na konci srpna 1956 jsem po krátkém soustředění v Praze nastoupil na Lomonosovovu univerzitu v Moskvě. Uznejte, že pro kluka z Výprachtic to byla docela velká změna, když ho vysadili do takového prostředí.  😁  Zvlášť když nás cizince po měsíci ubytovali na kolejích přímo v hlavní budově univerzity. My chemici jsme bydleli v křídle budovy (zona Ž) na pravé straně fotografie. Na začátku jsme vyfasovali erární "slušivé" zimníky a ruské papachy na ochranu před ruskou zimou. Jo, a ty slušivé filcové tatranky na nohách byly samozřejmě taky erární. 🤣  Když se oteplilo, dobrovolně jsme přešli na uniformu vlastních montgomeráků vojenské "khaki" barvy a střihu podle britského polního maršála Montgomeryho z 2. sv. války . To byla móda, která byla tehdy "top" u nás doma. Na fotkách je vidět, že jsme se brzy vybavili fotoaparáty značky Ljubitěl  (Amatér), dvouokými zrcadlovkmi  6x6. Byly to vlastně fotoaparáty firmy Zeiss, jedna z mnoha trofejních technologií, které si Rusové po válce odvezli z Německa.

   Náš vztah s Jaruškou zůstal kamarádský, ale teď už jenom korespondenční. Dopisů jsem napsal mnoho a rád, alespoň jsem měl možnost ji postupně přesvědčit, o jaký "poklad" mým odjezdem přišla.  😊  Taky tady asi fungovala romantika vztahu na dálku, přece jenom cesta do Moskvy vlakem tenkrát trvala dva dny, a dopis šel týden. Ona alespoň moje dopisy neházela do koše a odpovídala mi. Tím jsem měl kontakt s domovem a věděl, co se doma děje. A ledy pomalu tály !  V dopise ze začátku prosince jsem uvažoval, že bych se po prvním semestru o zimních prázdninách mohl podívat domů, pokud budu mít za sebou všechny zkoušky:

  To se podařilo a dokonce jsem dostal ze studijního oddělení našeho velvyslanectví souhlas s mimořádnou návštěvou domů. Musel jsem o to požádat s řádným odůvodněním (!) a už si nepamatuji, jaký vážný důvod jsem si vymyslel, rozhodně to nebylo rande s Jaruškou. 🤣  Zimní prázdniny byly krátké a abych to všechno stihl, našetřil jsem si ze stipendia na letenku. Právě byly nasazeny na linku Moskva - Praha první proudová letadla Tu-104, takže někdy v druhé půlce ledna 1957 jsem nasedl do tryskáče a za dvě hodiny jsem byl v Praze ! Odměna však mnohonásobně převyšovala všechny překážky - po plesu ve Výprachticích jsem vyprovázel Jarušku k její kmotřičce Beranové a když jsme se loučili, dostal jsem od ní svoji první pusu. 😊  Konečně do sebe všechno zapadlo a náš společný vláček se ocitl na těch správných kolejích !                                                          

    Od letních prázdnin 1957 už potom bylo všechno jinak - koupil jsem si krásnou Sportku a do Damníkova jsem za svou milou jezdil na kole. Ona zase někdy přijela do Výprachtic, hlavně když tam byla pouť. To jsme pak chodili společně s kamarádkou a spolužákyní z lavice přede mnou z lanškrounského gymnázia - Mančou Bukovskou - a jejím nastávajícím Milošem Krobotem na  taneční zábavy.

     V Moskvě na univerzitě to taky žádná nuda nebyla. Studium sice chtělo svoje (každá známka za zkoušku 3 a horší se musela zdůvodňovat na studijním oddělení našeho velvyslanectví) ale nedřeli jsme jako Číňani. Těch tam bylo na univerzitě hodně a do žádných společenských aktivit se nezapojovali. My jsme  se dokázali postarat i o zábavu ve volném čase. O tom ostatně výmluvně svědčí sama o sobě následující fotogalerie. Od čtvrtého ročníku se to začalo navíc párovat, z nejbližších kamarádů jsem vlastně zůstával spárovaný na dálku jen já. 😉  Nejdříve se oženil můj ruský spolužák Borja Podlovčenko. Ten to dostal dokonce rozkazem od komsomolské organizace, protože ho přistihli na pokoji na dívčí koleji s Taťánou. 🤣 Na svatbě našeho maďarského kamaráda Jánoše Minka na fografii v galerii byli už Boris a Táňa jako manželé. Pak došlo dokonce na rošťáka Krzyszka Berense z Polska, který se oženil s Klávou. Tyhle páry a některé jejich svatby jsou také zvěčněny ve fotogalerii. 😘

     O každých letních prázdninách, a někdy i o zimních, jsem rychle spěchal domů. Jediná výjimka byly prázdniny v roce 1959, kdy jsme s kamarády podnikli kajakářskou vodáckou expedici na řeky Biju a Velký Abakán na Altaji a v Sajánách na Sibiři. Tuto expedici mám zpracovanou formou fotoknihy a je dostupná on-line jako Altajská vodácká expedice , nebo trochu stručnější formou prezentace zde. Fotokniha byla vytištěná v roce 2015 a dostali ji další dva žijící účastníci expedice - Zdeněk Málek a Jirka Kopáček. Po Dušanovi Chorvátovi a Paľovi Dillingerovi ji bohužel dostaly už jen jejich vdovy, od Zuzany Chorvátové jsem dostal krásný děkovný dopis se vzpomínkami na Dušana.                                                                        Celá naše expedice končila 11. srpna 1959 po šestidenním sjezdu Velkého Abakánu ve městečku Abaza - v překladu z domorodé chakasštiny Medvědí Tlapa. Odtud už řeka má až po soutok s veletokem Jenisejem v Abakanu (Medvědí Krev) menší spád a není vodácky moc zajímavá. Do Abazy byla k železnorudným dolům právě v té době dostavěna železnice, takže tam nás naložili i s našimi zavazadly do vagonu ve zkušebním provozu 🤣 a dovezli na Sibiřskou magistrálu do Abakanu. Odtud kamarádi pokračovali dál na Bajkal, ale já jsem spěchal ještě na zbytek prázdnin domů. Byla to v mém životě nejdelší cesta vlakem  - 5 dní do Moskvy a pak ještě další 2 dny domů - celkem týden ve vlaku ! Ale zážitky z expedice byly veliké - v následující galerii z ní uvádím pro ilustraci pár fotek:

     Spěchal jsem po té vodácké expedici ještě na zbytek prázdnin domů, protože Jaruška nastupovala v září po 3 letech zaměstnání od maturity na vysokou školu, Pedagogický Institut v Pardubicích. Takže naše svatba, na kterou došlo o rok později (25. června 1960 v Damníkově) byla vlastně také čistě studentská. Byla pozoruhodná také tím, jak krátká byla naše svatební noc. Novomanželka  musela brzy vyskočit z postele,  aby  stihla  první  ranní  autobus. V Praze se totiž konala II. celostátní spartakiáda a ona nesměla chybět v sestavě za svůj pardubický Pedagogický Institut. 🤣 Po návratu ze spartakiády nastoupila Jaruš jako vedoucí na pionýrský tábor, takže o prázdninách jsem si ji skoro neužil.     😘

   Vynahradili jsme si to o rok později, kdy jsem zdárně dokončil univerzitu v Moskvě. Začátkem července 1961 za mnou Jaruš přijela a po vyřízení výstupních formalit na univerzitě jsme odjeli s Borisem a Táňou Podlovčenkovými na moje poslední prázdniny k moři na Krym. Bydleli jsme ve vesničce Planěrskoje kousek od Feodosie a bylo tam krásně - čisté a teplé moře a málo lidí, co víc si přát ? Jenom jsem se nějak moc rychle přismahl na sluníčku. Ani mi nějak nevadilo, že tam jsme načerno, jednu formalitu jsme totiž nestihli vyřídit - povolení k pobytu mimo Moskvu. Když náš autobus jednou stavěla silniční milicionářská kontrola, nabídl jsem se jim drze jako tlumočník pro jiné turisty, kteří rusky neuměli. Po mně pak už žádné papíry ani nechtěli.    🤣                                                                        Teď  by měla následovat galerie fotografií z téhle krásné dovolené, ale bohužel žádné nejsou. Když jsem po našem návratu do Moskvy vyvolával filmy, omylem jsem do vyvolávacího tanku místo ustalovače nalil destilovanou vodu. Negativy pak po vytažení na světlo velice rychle zčernaly.   🤢  Hned potom jsem si v Moskvě naposledy sbalil kufry a vrátili jsme se domů. Ještě v srpnu 1961 jsem nastoupil na umístěnku do Ústavu jaderné fyziky AVČR v Řeži u Prahy.                         Jednu památku nad všechny fotky jsme si ale z Krymu přece jenom přivezli, a byla živá !  Přesně za 9 měsíců - v dubnu 1962 - se narodil náš první potomek Miloš.  😊   Takže následují fotografie z této doby:                                                                 

  Přitom všem Jaruš stačila ještě zvládnout bez přerušení třetí ročník Pedagogického Institutu v Pardubicích a v září 1962 nastoupila do posledního ročníku. Po celý ten následující rok se nám o Miloše starali babička a děda Poukovi v Damníkově. My s Jaruškou jsme byli rodiče "na baterky" a jako rodina jsme se scházeli společně jenom o sobotách a nedělích v Damníkově. Já jsem byl od jara 1963 na půlroční vojenské službě v Brně, odkud jsem občas dojížděl na "opušťáky". Několikrát to bylo načerno, jednou jsem si dokonce na kraji Brna stopnul Tatru 603 s generály. Než jsem si všiml posádky v autě, už mi zastavili. Naštěstí se mě na nic nevyptávali, takže jsem se s nimi pohodlně svezl na černý opušťák.  😂                                                                                                                              Naše rodina se sešla pohromadě na podzim 1963, kdy Jarka nastoupila v září po dokončení Pedagogického Institutu do Základní devítileté školy v Roztokách u Prahy a já jsem se vrátil v říjnu z vojenské služby. V Roztokách jsme bydleli asi dva měsíce v rodinné ubytovně mého zaměstnavatele (ÚJF AVČR Řež) než byly dokončeny bytovky v Řeži. V novém bytě v Řeži pak už nic nebránilo dalšímu růstu naší rodiny - v prosinci 1964 se narodila Ilonka a v listopadu 1966 Petr. Pro tuto dobu už máme víc fotografií:

    V roce 1965 se vdávala nejstarší dcera mého bratra Jendy. Svatba Janičky s Mirkem Holdou byla na pražské Staroměstské radnici a fotografii sem dávám samostatně proto, že na ní jsou i moji rodiče. Tatínek s maminkou jsou v zadní řadě na kraji zleva, vykukují mezi rodiči nevěsty, Jendou a Blážou. Přespali u nás doma a byla to jejich jediná návštěva v Řeži ! Na svatbě jsem zastupoval naši rodinu sám (třetí zprava v zadní řadě) protože Ilonce byly v té době pouhé tři měsíce. Můj druhý bratr Olda je někde schovaný, ale jeho žena Eliška je vzadu za nevěstou a její maminkou Blaženou. Vzácná je ta fotografie také proto, že ta paní v klobouku vpravo za ženichem je naše pražská teta Šípková, na jiné fotce ji nemám.

    Jízdu na naší rodinné lochnesce jsme tedy zvládali celkem dobře, ale v té době už se chystal velký přemet v horní úvrati horské dráhy totalitního komunistického režimu - probouzelo se pražské jaro. Postupně vycházelo na veřejnost, jak režim zneužíval justice pro potírání a likvidaci svých politických odpůrců, od zákazů jiných politických stran a nepohodlných spolků až po justiční vraždy. Docházelo k obměně nejvíce zkompromitovaných politických vůdců a někteří odsouzení, jako třeba kulaci nebo církevní představitelé, byli předčasně propouštěni z vězení. Ve mě se to jaro probudilo v roce 1963 během vojenské služby v četě absolventů na Vojenské akademii v Brně. V naší četě byli většinou absolventi Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze. Ti byli dobře znalí místních poměrů, na rozdíl ode mně. Byli mezi nimi i synové kulaků, a všichni dohromady mi dali velice praktické politické školení, které mi pomohlo otevřít oči.                                                                                    V mé rodné vsi Výprachticích se pražské jaro projevilo třeba tak, že žijící příslušníci bývalých čs. legií z 1. sv. války mohli oprášit svoje slavnostní uniformy a jít uctít památku padlých rudoarmějců z května 1945 u jejich pomníku na místním hřbitově. Byli mezi nimi i protinacistický odbojář a italský legionář Josef Hrabáček (propuštěný z komunistického vězení v roce 1966) a můj strýc Jan Polák, legionář z Ruska. Také kulak Jožka Chaloupků se dočkal alespoň toho, že jej na hřbitov v roce 1967 odvezl pár jeho koní, které tolik miloval. 

   V práci jsem se tenkrát zabýval extrakční separací a čištěním uranu a plutonia z vyhořelého jaderného paliva z jaderných elektráren. Na této problematice jsem měl založenou svou vědeckou přípravu a k jejímu dokončení (získání titulu kandidáta věd, CSc.) ještě chyběla prezentace výsledků na mezinárodním fóru. I to se v podmínkách politické "oblevy" podařilo a na konec srpna 1968 jsem měl už v kapse letenku na 11. Mezinárodní konferenci o koordinační chemii do Izraele. Jenže 21. srpna ráno přišel šok - ještě za tmy, nízko nad naším barákem, hučely jedna za druhou těžké transportní ruské "anduly" (An-12) s výsadkem na letiště v Ruzyni. Stejné tanky, jaké nás v roce 1945 osvobozovaly, se teď v noci přivalily ze severu od Drážďan a ráno jich bylo plné Václavské náměstí. V Praze se střílelo. A to všechno proto, že prý u nás byla kontrarevoluce a oni nás před ní přijeli zachránit.  Letiště v Ruzyni bylo pro civilní provoz zablokované a já jsem musel letenku do Izraele vrátit. 🤢 Místo konference jsem jezdil s Ivanem Šístkem každý den na Václavské náměstí a na Vinohradskou třídu bláhově přesvědčovat sovětské vojáky, že tady pro ně není žádná práce.

     Okupace letiště ale trvala jenom týden a z ČSA mi nabídli, jestli nechci letět do toho Izraele ! První část konference v Haifě sice už skončila, ale pořád zbývala ta druhá o koordinačních sloučeninách v extrakční chemii v Jeruzalémě, kde byl i můj příspěvek. Neváhal jsem a vydal se na svou první, a na dlouhou dobu také poslední, mezinárodní konferenci. Výsledky cesty mě bohatě uspokojily, protože moje prezentace zaujala Zorana Maximoviče z Běleradu natolik, že mi ještě během konference v Jeruzalémě nabídl spolupráci u nich v jaderném výzkumáku ve Vinći. Hned ještě ten rok před Vánocemi jsem do Bělehradu odjel a spolupráce se zúčastnil ještě dvěma kratšími pobyty v první půlce roku 1969. Ještě 21. srpna 1969 proběhla v našem ústavu demonstrace k prvnímu výročí sovětské invaze. To si nás ale už fotografovali z oken reaktoru LR-0 (nového reaktoru) a při následující tvrdé "normalizaci" tak měli na největší hříšníky důkazy.                                                                                                           Ze své spolupráce v Jugoslavii jsem vytěžil pár společných publikací a krásnou dovolenou na chorvatském Jadranu v Baška Vodě. Celá rodina i s dědou Poukovým a neteří Járou Beranovou za mnou v červenci 1969 přijela a moc se nám ta dovolená líbila. Sledovali jsme tehdy mimo jiné v přímém přenosu na televizoru v okně našeho pana domácího, jak  Neil Armstrong vstoupil jako první člověk na Měsíc.

  Už před nástupem tvrdé normalizace v roce 1970 (normalizací se rozuměl návrat k režimu původních totalitních praktik) začala velká emigrační vlna. Kdo mohl, vzal nohy na ramena a utíkal včas na západ, dokud to ještě šlo. Mnohem víc bylo takových, kteří byli potrestáni vyhazovem ze zaměstnání - hlavně státní zaměstnanci jako třeba vojáci, policisté a učitelé. Bylo mezi nimi i mnoho mých kolegů z ÚJF AVČR, kteří se nějak přímo během pražského jara angažovali. Jako učitelka byla tímto postižena také moje manželka Jaroslava, která byla potrestána zákazem práce ve školství. Celá to sama nejlépe popsala formou rozhovoru pro naši vnučku Terezku později, když už to všechno bylo za námi.                          Na mou normalizační prověrku došlo na podzim roku 1971. Na posudku od vedoucího oddělení je pozoruhodné, jak se můj kolega a spoluautor publikací Standa Havelka kroutil jako had, aby mi moc neublížil, ale ani moc nepochválil. To by zase mohlo ublížit jemu.   🤣      V konečném důsledku závěru prověrkové komise (vedle předsedy, vedoucího úseku Míly Křivánka, byli členy prověrkové komise kvůli jejímu správnému třídnímu složení dva řemeslníci z dílen a jedna ideově uvědomělá laborantka) mi celoústavní výbor KSČ (předseda Jiří Vorel) zarazil obhajobu disertační práce skoro na 20 roků ! Obhájil jsem tuto pavučinami omotanou práci v rehabilitačním řízení až po "sametovém" politickém převratu v roce 1990. 

    Moje žádost o obhajobu disertační práce na děkanát FJFI ČVUT v Praze je datována 28. února 1973. Tím začala absurdní hra na kočku a myš  mezi mnou a komunistickým vedením mého zaměstnavatele ÚJV Řež, tak jak je dokumentována úředními dokumenty, jejichž kopie jsou časově seřazeny v následující galerii :

      Pravidla té hry na kočku a myš určovali "oni", takže já jsem tady byl samozřejmě ta myš 🤢 V praxi to vypadalo tak, že po podání žádosti o  obhajobu na děkanát FJFI ČVUT v roce 1973 jsem za tři roky (!!!) dostal od předsedy komise pro obhajoby prof. Majera odpověď , abych si svoji disertační práci vyzvedl s tím, že materiál k její obhajobě není úplný, bez dalšího vysvětlení. Práci jsem si vyzvedl a v roce 1978 jsem o povolení obhajoby požádal znovu. Celé kolečko hry se opakovalo a v roce 1980 prof. Majer moji žádost znovu zamítl s upřesněním, že nebylo dodáno "hodnocení a výslovný souhlas" mého zaměstnavatele. Proti tomuto rozhodnutí jsem se ihned odvolal, ale záporná odpověď na něj mi došla až za rok ! Hra takhle pokračovala až do pádu komunistického režimu na konci roku 1989, kdy jsem podal ihned stížnost nově ustavenému Výboru československé veřejnosti pro lidská práva a humatinární spolupráci. Teprve tento Výbor dokázal u mého zaměstnavatele zjistit, že zákaz obhajoby byl výslovně politický, a já jsem mohl svoji skoro 20 roků řádně "odleželou" disertační práci obhájit v rehabilitačním řízení 😂🤢😜😒😁. Na úplném konci galerie fotokopií dokumentů je dopis, kterým vedoucí kádrového oddělení ÚJV Řež Ladislav Pekař sděluje kádrovému oddělení FJFI ČVUT v roce 1979, že orgány KSČ ÚJV Řež nedaly k obhajobě mé kandidátské disertační práce souhlas. Tenhle dopis jsem nikdy neměl vidět, ale našel jsem jej ve složce kádrových dokumentů, které si mohl každý zaměstnanec v roce 1990 převzít po pádu totality. No řekněte, není to příběh jako vyšitý z Orwellovy Farmy zvířat ? Tam je sice také stádo ovcí, ale na nějakého berana pan Orwell zapomněl 🤣😂🤣.

     Na přehledu mých publikací na webové stránce ResearchGate je názorně vidět, jak negativně se tento zákaz obhajoby kandidátské disertační práce odrazil na mé odborné kariéře. S "čerstvým" titulem kandidáta věd (CSc.) jsem se pak od roku 1991 stal na několik let vedoucím oddělení analytické chemie ÚJV Řež, které se mi podařilo transformovat na samostatnou složku ( Centrální analytickou laboratoř - CAL ) podřízenou přímo řediteli ÚJV.                                                             V době, kdy jsem byl vedoucím CAL, řešila naše laboratoř významný tříletý grant Ministerstva životního prostředí (1993-1995) jehož předmětem byl monitoring obsahu těžkých kovů (kadmia, olova a rtuti) a plošná kontaminace území ČR radionuklidem Cs-137 z atmosférického spadu po černobylské havárii v roce 1986 v lesních plodech - borůvkách a houbách. Velice zajímavé výsledky řešení byly publikovány formou závěrečné grantové zprávy v roce 1995. Patří mezi ně zjištění, že kontaminace borůvek a hub z černobylského spadu, přetrvávající ještě v letech 1993 až 1995, významně korelovala se směrem vzdušného proudění ve dnech bezprostředně po havárii, přičemž výrazná kontaminace byla naměřena v horských lokalitách, kde se tehdy vyskytly dešťové srážky. Bylo rovněž zjištěno, že mezi houbami významně kumulují kadmium suchohřib hnědý (Xerocomus Badius) a suchohřib žlutomasý (Xerocomus chrysenteron).                              Také musím zmínit naše zapojení do omezeného okruhu vybraných laboratoří, které byly vybaveny pro analýzu a kontrolu jaderných materiálů. Tyto služby poskytovala CAL nejen pro národní zárukový systém pro kontrolu jaderných materiálů, ale jako jedna z několika vybraných světových laboratoří i pro zárukový systém pro kontrolu jaderných materiálů ( Safeguards Analytical Services - SAS ) Mezinárodní agentury pro atomovou energii  ( IAEA )  ve Vídni. Aktivity naší laboratoře  jsou popsány v článku v časopisu Nucleon v roce 1995. Vybavení a kvalita služeb CAL vedla také k tomu, že naše laboratoř byla v roce 1995 jako první zapojena do analýzy dosud největší a nejvýznamější nelegální transakce s jaderným materiálem zbraňové kvality. Tři pašeráky včetně našeho bývalého kolegy Jardy Vágnera tehdy v prosinci 1994 zadržela Česká policie v Praze a zásilku téměř 3 kg vysoce obohaceného uranu (oxidu uraničitého) její vyšetřovatelé ihned předali k uložení a analýzám do ÚJV Řež. O případu tehdy byla veřejnost informována operativně a celkem objektivně ve článcích Jana Stojaspala v týdenníku The Prague Post:

    Případ vyvolal takovou pozornost světové veřejnosti, že z iniciativy států skupiny G8 byla v prosinci 1995  do jedné z laboratoří USAEC (US Atomic Energy Comission) v Livermore v Kalifornii svolána Mezinárodní konference o soudních analýzách pašovaných jaderných materiálů. Na této  konferenci  byla  ustavena  Mezinárodní  technická pracovní skupina  (ITWG) pro boj s jaderným pašováním. Navrhl jsem tam také organizování srovnávacího mezinárodního mezilaboratorního pokusu se zabaveným pašovaným materiálem pro zdokonalení analytických metod pro určení původu těchto materiálů. Podrobnější popis tohoto jaderného materiálu je uveden v příspěvku naší laboratoře na symposiu "17th Annual symposium on safeguards and nuclear material management", které se konalo v německých Cáhách už v květnu 1995, a později v roce 2005 také v přehledném příspěvku na "1st INCC - International Nuclear Chemistry Congress" v tureckém Kusadasi, kdy už bylo delší dobu jasné, že materiál byl zcizen v Obninsku u Moskvy a odsouzený bývalý kolega Jarda Vágner zemřel ve vězení. Z této mé  přehledné prezentace uvádím některé nejdůležitější snímky v následující fotogalerii. V závěrech příspěvku bylo konstatováno, že materiál pochází s největší pravděpodobností z bývalého Sovětského Svazu - viz typický certifikát v ruštině, který byl k materiálu přibalen. Dále bylo hlavně konstatováno, že je to materiál vysoce obohacený na izotop U-235 (87.7 %) s nízkým obsahem chemických a radionuklidových nečistot a vysokou porozitou, který je vhodný i k výrobě jaderných zbraní. Stáří materiálu (doba která uplynula od jeho posledního přepracování - separace nebo čištění) bylo tehdy asi 26-27 roků. Na průběhu šetření tenkrát spolupracovala i ruská strana, která dospěla k závěru, že materiál pochází z první ruské jaderné elektrárny v Obninsku u Moskvy, která s takto vysoce obohaceným uranem pracovala.

   Výše popsaným tlakům normalizačního komunistického režimu jsme čelili hlavně díky podobně smýšlejícím kamarádům, kterých jsme měli v Řeži hodně. Scházeli jsme se při různých příležitostech a nejproslulejší byly Silvestry u Hrdličků. Děti nám přitom občas pohlídala paní Klačerová. Byla sama se třemi dospívajícími dětmi, protože její manžel byl voják a skončil v emigraci v Kanadě. Také naše rodina nás nezanedbávala, nejčastěji u nás byla na návštěvě Jára Beranová, dcera bratra Oldy, která studovala střední zdravotnickou školu v Praze a později byla zaměstnaná ve fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Brzy založila rodinu a jezdila pak na návštěvy i s manželem Jardou Vaňousem a jejich malým Honzíkem.

   Jakmile naše děti trochu povyrostly, často jsme jezdili o letních prázdninách nebo i na Velikonoce k mým rodičům do Výprachtic nebo za dědečkem do Damníkova. Protože jsme neměli auto, byly nejzajímavější přestupy v celé kočovné sestavě i s koloběžkami z rychlíku na autobus v České Třebové. Z následujících fotografií je také vidět, jak rádi jsme chodili do lesa na houby nebo na borůvky:

     Největší oporou v té složité době ale pro nás byl místní Turistický oddíl mládeže (TOM) pod vedením Mirka Hodana. Mirek vedl svůj oddíl pod hlavičkou sjednocené tělovýchovy (ČSTV) a Klubu českých turistů (KČT) podle morálních zásad zakázaných skautských a junáckých organizací. Přes časté přesvědčování nikdy nepřistoupil na to, aby nechal svému oddílu uvázat na krk pionýrské šátky. Přišel jsem poprvé do turisťáku s Milošem a Péťou do klubovny v chatce u Červené skály na Vánoce roku 1970 a přidal jsem se hned jako Mirkův pomocný vedoucí. Kdo by také odolal - posuďte sami jak v té vánoční atmosféře zářily klukům z oddílu nejmladších oči. 😉 S Mirkem Hodanem a jeho turisťákem jsme pak zažili mnoho krásných výletů. Je jim věnována celá jedna moje fotokniha a prezentace k nedožitým Mirkovým 90-tinám v roce 2014, kterou si tady  můžete také prohlédnout. Bylo to mnoho a mnoho pestrých turistických akcí, hlavně těch pěších výletů včetně dálkových pochodů, ale i cyklistických výletů a letních táborů na kole a na vodě, na které se nedá zapomenout. Nezapomenutelné jsou také zimní výlety na běžkách do Jizerských hor a po Krušných horách, kde měl turisťák Mirkovou zásluhou svou vlastní chatu v Knínici.

   S dětmi jsme také jezdili na cenově dostupné domácí dovolené. Byli jsme v Jablonném v Podještědí nebo v Masarykově chatě na Šerlichu v Orlických horách. Tenkrát se ovšem  chata po našem prvním prezidentovi nemohla jmenovat a Masarykova busta nestála na svém podstavci před chatou, ale byla uklizena v garáži. 😂 Následující fotografie jsou ze Skihotelu v Novém Městě na Moravě v roce 1974, kde jsme si užili i houbaření:

   Pak jsme si v roce 1975 pořídili tenhle krásný červený superstroj 🤣 Škoda-100, který nás dovezl v pohodě tam, kam nám to totalitní režim dovolil - třeba zrovna do Maďarska na Balaton. Tam měl totiž náš  budapešťský partnerský jaderný výzkumák KFKI v Szántódu rekreační středisko, kde jsme mohli i my trávit svou dovolenou.

   To už se ale blížila doba maturit, promocí a svateb našich dětí. Samy zakládaly svoje rodiny a začala přicházet na svět naše vnoučata. První se narodila v roce 1984 Anička, která je už na fotografiích z promoce své maminky Ilony v roce 1987 a ze svatby strýčka Petra s Romanou z roku 1988. S touhle svatbou máme spojenou nezapomenutelnou vzpomínku, jak jsem si krátil chvíli vařením piva. Několik kontejnerů se svým speciálním svatebním ležákem jsem vezl na svatbu. U jednoho z kontejnerů ale povolil uzávěr a než se ho podařilo utěsnit, bylo auto pivem vystříkané a "navoněné" nadlouho.    😂                                                                 S tím také v rodinném archivu skončila doba černobílé fotografie a nahradila ji definitivně barva. Už to je dost důvodů, abych za svými webovkami udělal tlustou čáru. Ten největší je ale sametová revoluce, která v roce 1989 ukončila souvislou éru totalitních režimů v mém životě. 

     Tady naše bláznivá jízda na horské dráze totalitních režimů končí.       Od roku 1989 až dosud si už užíváme s naší velkou rodinou celkem       klidnou plavbu ve společenství standartních světových demokracií.     😉